3. neděle adventní

Introit

 Psalm 51:12 Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

První čtení

 Isaiah 57:15 Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: "Přebývám ve vyvýšennosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.

Druhé čtení

 Mt 18,1-5

Kázání

 J mluví o utrpení, že syn člověka bude vydán do rukou lidí, přesto, že mu stále učedníci nechtějí rozumět, ani když Petr vidí jeho oslnivě bílý šat – který znamená utrpení, tak přesto přese všechno si učedníci melou svou.

Kdo bude z nás největší v království nebeském?

Největší v čem?

Nejchytřejší, nejbohatší, nejmocnější, nejzbožnější? Možná od všeho trochu.

Být nej je velká hnací síla. Něčeho dosáhnout, být nej v nějakém oboru, být lepší, než ostatní.

Jak můžeme být ale lepší, než ostatní, když všichni jsme stvoření Boží, všichni jsme děti jednoho Otce a všichni jsme v tomto smyslu nejlepší, protože jsme dokonalí?

Kam přivedeme dítě, když je budeme neustále ubezpečovat že má být nejlepší, nebo mu budeme vštěpovat, že musí makat, aby bylo nejlepší? Vytvoříme mu ze života peklo.

Pocit, že nejsem nejlepší vede do frustrace. Obrácenou stranou téže mince je pocit, že jsem naopak nejhorší.

Když totiž nemůžu být nejlepší, pak nemá nic smysl a jsem určitě nejhorší.

J nechce, abychom byli nejlepší.

I kdyby člověk dosáhl výsledku být v nějaké oblasti nejlepší, najednou zjistí, že není nejlepší v jiné oblasti a kolotoč začíná znovu. Je to stejný mamon jako touha po penězích, nebo moci.

Je to jenom iluze.

Je to zapomnění, že my už přece dávno jsme nejlepší – protože život tu před námi byl miliony let a my stojíme na jeho konci a lepší nemůžeme být. Že všechno máme a je to dar.

Můžeme se zdokonalovat v různých oblastech, ale to hlavní už máme. Od Pána Boha jsme dostali život a jsme kompletní. Všechno ostatní je k tomu, abychom mohli obdarovávat druhé. Třeba tím, že pěkně hrajeme na klavír, že někdo peče vynikající buchty, jiný pěkně maluje. Jiný dovede dát úsměv. Všichni jsme stejně dokonalí. Hotoví.

A co učedník Kristův? Přestane po setkání s J-emchtít být nejlepší?

Když se člověk stane součástí Kristova společenství, neztratí najednou (jakoby zázrakem) své přirozené sklony.

Petr stále myslí na sebe, jakoby Krista nebylo – a to mu stál nejblíže. Není to ale beznadějné, Petr ve své důvěře v Krista přesto roste.

Jaký je ten růst? Petr i učedníci, jsou u zdroje svého uzdravení a mohou čerpat stále novou naději. Už nebloudí v temnotách. J jim ukazuje, co mají dělat a oni se k němu mohou stále znovu vracet.

Možná se to někomu zdá málo, protože člověk je přece stále stejný, nepoučitelný. Proč si pořád dokola říkat jak to má být, když člověk přijde z kostela a ihned se začne chovat a myslet, jak chce on a ne Pán Bůh?

Učedníci dělají totéž. Slyší, co se stane, ale nechtějí tomu rozumět.

Má to pachtění smysl?

Možná to pachtění za důvěrou v Krista není moc efektivní. Možná to nepřináší viditelný výsledek. Ale z Božího pohledu to evidentně smysl má.

Lidský život je krátký, abychom byli schopni pozorovat patrné změny. Přesto ale v odstupu několika let člověk může říct, že se cosi změnilo.

Možná to není poznat hned, možná je to u každého jinak výrazné, ale J-ovy myšlenky a činy člověka uzdravují a mají moc pronikat do něj jako meče.

Posunem je třeba to, že připustím, že jsem udělal chybu. I když na to třeba zapomenu a udělám tu chybu znovu, jako Petr. Po druhé si třeba dám říct.

Pohled do biblického zrcadla je někdy možná bolestivý, ale vždy uzdravující. Přiznáním si chyb se cosi v člověku děje. Možná je to příliš pomalé, možná to neumíme popsat.

Kdyby nebylo fotek, nepoznali bychom možná, že se měníme. Člověk se bojí změny a chce se vidět stále stejný.

Přestože učedníci beznadějně selhávají, J se jich nezříká, ale pokračuje s vyučováním, co to znamená mesiáš.

Jinak řečeno: JK vstupuje do našich ran a léčí je. Vstupuje do našich frustrací a nedokončených staveb. Hmotných i duchovních.

J se svých učedníků nezříká i když vidí, že učedníci jeho cestu odmítají. Místo toho jim ukazuje, co to je lidskost, kde se může nejvíce a nejviditelněji projevit evangelium jeho Otce.

J říká abychom se obrátili a byli jako děti. Člověk se musí obrátit. Nemůže zůstat dítětem, ale musí se stát dítětem (Linden, str. 232).

Obrátit se neznamená vzdát se rozumu. Obrátit se znamená pokořit se – (čep). To sloveso znamená „být prostý“. Kdo se stane prostým, a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. J tak jinými slovy říká obsah žalmu 131 131:1 Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, ² nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. To je podstata J-ovy názorné odpovědi na otázku, kdo tedy vlastně je největší v království nebeském.

J pokračuje. Nestačí se jenom obrátit. Je třeba udělat ještě krok dále. Obrácení vede k tomu, abychom přijímali tyto děti, to znamená tyto chudé duchem, tyto zdeptané, tyto opuštěné – vzpomeňme na slova Iz – ty, k nimž se přiznává J-ův Otec nebeský.

Jak prosté.

Není v tom žádný zádrhel. Pravidelně hovořím s klienty čerčanského hospicu. Jeden pán mi nedávno řekl, že si tam připadá jako v ráji. Protože jsou k němu citliví... Tak jako doposud nikde. Nadšeně mi popisoval, že ho pohladí, když mu je špatně.

Ne abstraktní víra, ale dotyk člověka člověku je Kristovo evangelium.

Kdo přijímá poníženého, přijímá Krista. To je princip božího království.

Nemusíme soutěžit, nemusíme se předhánět. Sloužit Bohu znamená sloužit nejmenším. Těm, kteří třeba na první pohled nejsou krásní, ani důležití.

J říká: kdo přijme takové dítě v mém jménu, ten přijímá mě. A kdo mě nepřijímá, nepřijímá mě, ale toho, kdo mě poslal.

V mém jménu. Znamená to, že takové dítě musíme přijmout - ne pro sebe, abychom si před ním hráli na šéfa nebo třeba abychom skoncovali se svou samotou.

To je taky osvobozující. Nejde nám na prvním místě o sebe, ale o to, aby se na zemi stávalo Boží jméno. Aby se děla Jeho vůle. Amen. 

Poslání

 1 Peter 5:5 Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost'.